Outstanding Vinotheks Details

Každá architektura je vlastně portrét. Vyobrazuje své stavitele a stavitelky, dobu svého vzniku ale i změny, které se během těchto desetiletí nebo staletí odehrály. Hotel a vinařství Meintzinger ve Frickenhausenu nad Mohanem je přinejmenším obzvláště skvostný a pestrobarevný příklad daného žánru – spíše však celý skupinový obraz s naprosto potrhlými postavami – a nakonec přeci jen především portrét jedné jediné ženy. A není to tak složité, jak to možná zní. Komplex vznikl jako letní sídlo pro říšské biskupy z Würzburgu a veškeré dějiny stranou: jejich eminence věděly, jak si dopřávat blahobytu. Pět budov, spousta místa.

Když tak Michaela Meintzingerová o své vinotéce hovoří jako o „našem vinném pokoji“, je to naprosté nedocenění pravého stavu věcí. Ale má to ve zvyku – a i tím přidává několik výrazných barvitých tahů štětcem do portrétu ženy, která vede hotel, zároveň stojí v čele vinařství, rozlévá a prodává víno, udílí pokyny stavebním dělníkům, střeží svatyni vinného sklepa, přijímá hosty a pečuje o ně tak, jak to kdysi uměli jen mocní preláti, jimž sídlo patřilo. Netrvá ale dlouho a paní domu se rozhovoří o rozdílech: „Jsme jiní,“ nadechne se. „Spontánní, uvolnění a zcela určitě ne tak odměření. Nosíme džíny a tenisky. A hosté k nám rádi jezdí právě proto, že tohle se jim líbí.“

Jak prosím? V někdejší rezidenci říšských biskupů? Michaela Meintzingerová umí na tváři vykouzlit úsměv, z něhož před 16 lety udělala ochrannou známku svého podniku. Zná ten účinek, sama ho ostatně inscenovala: Host stojí před budovou, naplněn pocitem úcty. Pak vstoupí dovnitř a zdráhá se věřit vlastním očím: starobylá, popraskaná omítka a sametově hebký pohledový beton, odhalené střešní trámy, stropní malby, které měli říšští biskupové ve svých sídlech vždy v oblibě. Vedle toho na zdech graffiti, plyšová křesla, teplé přírodní dřevo, moderní barové židle. Uprostřed toho všeho samoobslužný vinný bar, kde úhrada funguje čistě na bázi důvěry a poctivosti. A věřte nebo ne, ono to celé funguje!

Würzburský architekt Reinhard May se do díla pustil se vším všudy. Barokní koncept s trochou street artu, městského industriálního stylu a vždy lehkým náznakem poťouchlé výstřednosti. „Takoví jsme,“ říká Michaela Meintzingerová. „A takové je i naše víno. Měla by s ním být zábava. Když máte náladu, můžete nad ním klidně vést filozofické disputace se znalcem. Ale lepší je, když se společnost bezstarostně baví a víno je stejné jako my: nekomplikované a drze upřímné. To je jediný způsob, jak nepřehlížet pokoru spojenou s pohostinností. S gestem dávání. To host si objednává, to on se tu má cítit tak dobře jako doma – a ideálně ještě o něco lépe. Hostitel plní jeho přání. Úspěšný portrét má tedy své jemné a promyšlené nuance.“