Outstanding Vinotheks Details

Ta záležitost s tituly zasluhuje asi trochu vysvětlení. Pán domu se jmenuje Frederik a sám se tak rád představuje, protože uvolněný tón odpovídá publiku, které na svém vinařství převážně potkává: dost mladí na to, aby si pamatovali roky studií, ten či onen festival, možná i nějaké to „demíčko“. Mezitím se už ale stihli usadit, mají věci v hlavě srovnané a dokáží rozlišit kvalitu od laciných efektů. A jsou dostatečně úspěšní, aby si mohli dovolit život podle vlastních představ.

Lidé se tu znají a zcela přirozeně bez falešných ostychů si tykají – přitom je Frederik skutečný šlechtic: Freiherr von Knyphausen, když už na to ale přijde řeč, používá místo oficiálního „svobodný pán“ raději titul baron. To je v mezinárodním kontextu srozumitelnější a co do hodnosti jsou oba tituly shodné. Tak tedy Frederik baron Knyphausen, majitel stejnojmenného vinařství v Eltville na jižním břehu Rýna. Mimochodem, ti, kteří místo znají, rádi zapomínají na hodiny francouzštiny a vyslovují jméno i s „e“ na konci. Ona se vůbec k panství váže pořádná porce historie.

Vinařství existuje již od roku 1141, kdy je založili cisterciáčtí mniši z nedalekého kláštera Eberbach. Roku 1727 byla vystavěna současná budova vinařství, jež se od roku 1818 se zbytkem panství nachází v držení rodu Knyphausenů, kteří se do zdejších končin přestěhovali z východního Fríska. Nic naplat, ryzlinky z Rheingau měly zkrátka už odnepaměti silnou přitažlivost. Pobývali tu ostatně i Goethe, Clemens von Brentano, bratři Grimmové nebo Thomas Mann. Dnešní hlava rodu se na panství předků vrátila z Hamburku. Frederik studoval podnikovou ekonomiku, pracoval v soukromé bance, později ve firmě zabývající se akvizicemi a převzetími.

A pak přišel rok 2015. Oblek hezky zpátky do skříně a holínky na nohy! Podnik čekal jen na to, až se najde někdo, kdo by jej nasměroval do nové doby, k modernějšímu přístupu k vínu, přírodě a radosti z nich. Od chvíle, kdy Frederikův otec nechal napříč před obytnou budovou vystavět výrobní halu, aby se starý statek mohl plně přeorientovat na výrobu vína, se toho tolik změnilo! S usměrňováním záplavy nápadů pomáhali wiesbadenští architekti Florian Urbach a Alexander Falter.

Hotel, konferenční centrum, hudební festival, ambiciózní restaurace – to vše ale s výslovným požadavkem zadavatele, aby se ve všem respektovala bohatá historie tohoto místa. Původní hala byla přebudována na vinotéku. Má velká okna s výhledem na park, diskrétně pracuje s dřevěnými prvky a rafinovaně využívá industriální světla tak, jako to mladý baron viděl v Hamburku – jako by přinášela lehounký závan velkoměsta. Sám majitel označuje použitou estetiku anglickým slovem „rough“, které si v tomto případě ale klidně můžeme dovolit přeložit slovem „útulná“.

Ale dost už ovíněných popisů a chvály! Místní víno máte možnost okusit u samoobslužného automatu. Vhodíte pět euro a můžete se těšit na deset doušků lahodného moku. Baron je přesvědčen, že místní návštěvníci nepotřebují vodit za ručičku, že jsou natolik erudovaní, aby si udělali vlastní názor. Jen si představte, že byste si šli koupit dvoje džíny a prodavač by vám pořád něco povídal. Taky byste z toho přece nebyli dvakrát nadšení.